Vlastníte butik? Líbí se Vám Denny Rose? Napište si o podmínky spolupráce na e-mail: marta@denny-rose.cz

O Denny

Rozhovor s Denny

REPORTÉRKA:

„Je to jednoduchá móda,je právě tohle úspěch Denny Rose?“ Právě takhle začíná rozhovor s Denny. 

DENNY:

„Nebylo to zdaleka lehké prosadit se v této branži a hlavně v oblasti Carpigiana.“

REPORTÉRKA:

„Ale vy jste to zvládla a značka Denny Rose prorazila, jak jste to dokázala?“

DENNY:

„Jak už jste řekla je to jednoduchá móda,plná barev a střihů, které sluší všem. Práce, dokonce i v neděli, odhodlání,  soustředit se na uvedení produktu na trh, stále nové nápady a kreativita.“

REPORTÉRKA:

„Tohle je tajemství úspěchu Denny Rose?“

DENNY:

„Ano chtěla jsem oblékat všechny, Hlavně jsem chtěla, aby to bylo pro všechny dostupné.“

REPORTÉRKA:

„Jestli jsem to správně pochopila, objevila jsi střih a styl který sluší všem. Jak se ti to podařilo?“

DENNY:

„Moje maminka dělala pletařku, pamatuji si, že byla nadaná. Kreslila, dělala střihy a šila, ,takže jsem v tom vyrůstala od malička. Myslím si, že jsem se s touhle schopností narodila, Nevěřím,že jsem se stala dobrou až po čase, vždyť ve škole jsem byla hrozná. Vždy jsem cítila, že mám talent a vášeň, která mě dovedla dělat vše přirozeně, jako bych to uměla odjakživa. Pamatuji si, že můj učitel ze základní školy mi vždy pomáhal, ale zbytek mých vzpomínek ze školy nejsou nijak příjemné. Chodila jsem do školy kde jsem studovala obor Módní návrhář – vzorkař. Byla jsem dobrá jen v technických věcech, v jiných předmětech to byla noční můra. V průběhu školy jsem si začala přivydělávat, a to už od svých 13 let. Pamatuji si, že už jako mladičká jsem si šila oblečení, Jednou jsem si ušila halenku a ta se tak líbila mým kamarádkám, že chtěli abych jim ušila stejnou. Takže kromě přivydělávaní o školních prázdninách v jedné továrně na pletené zboží jsem šila kamarádkám. Po dokončeni školy jsem nastoupila do konfekčního podniku pro ženy kde jsem zastupovala za vzorkařku, která odešla na mateřskou dovolenou. Bylo mi tehdy 18 a já tam pracovala 7 let. Mé vzpomínky nejsou nijak příjemné. Tento podnik vedli manželé, nebylo možné se zde rozvíjet, naučit se něco nového, vyjádřit se. Museli jsme dělat jen to co nám řekli.“

REPORTÉRKA:

„Co znamená vzorkařka? Vytvářela jsi střihy?“

DENNY:

„Ne, já jsem už hotové střihy přenášela na papír, a to se pak posílalo do střižny, kde se podle toho stříhala látka. Moc jsem si přála být u vzniku střihů, bohužel nedali mi prostor. Podařilo se mi to až jednou když zůstali bez vzorkařky. Řekla jsem jim jak bych to udělala a jim se ten nápad líbil. Ve firmě pracoval právník a když viděl že mám talent, nabídl mi spolupracovat s ním, Chtěl si otevřít vlastní podnik. Neváhala jsem a odešla. Konečně jsem začala pracovat coby návrhářka. Nebylo to však to jediné co jsem ve firmě dělala. Po několika změnách, ke kterým uvnitř firmy došlo jsem se ocitla jako ředitelka podniku. Následující nesnáze byli pro mě tvrdou zkouškou. Firma měla ekonomické problémy, já ji převzala se všemi dluhy a stala jsem se její majitelkou.“

REPORTÉRKA:

„Vyprávěla jsi mi o těžké situaci, která se pak v dobré otočila. Jak jsi to dokázala?“

DENNY:

„Měla jsem intuici, cítila jsem obrovskou zodpovědnost za lidi kteří se mnou pracovali. Myslet si, že to nedokážu? Nikdy! Když mi právník firmy nabídl, že bude lepší vyhlásit bankrot ,řekla jsem mu, že buď najde alternativu nebo budu dál pokračovat v udržení podniku. Nakonec se nám to podařilo. Dohodli jsme se s dodavateli, kterým předešlé vedení firmy dlužilo peníze o prodloužení splatné doby a mi se vrhli do práce, aby jsme dluhy mohli co nejdříve splatit. Po dvou letech tvrdé dřiny jsme dokázali, že tuto práci umíme. Firma se jmenovala Denny, po znovuzrození jsme přidali Rose takže vznikla Denny Rose .Tohle vše bych však nedokázala, kdybych neměla kolem sebe lidi, kteří mi věřili a stáli při mně, jako manžel, rodiče a nejbližší spolupracovníci, na kterých mi vždy zaleželo. Třeba když nebyly peníze, já sama jsem si nedávala výplatu ze strachu, že nebudu mít na zaplácení věcí, které souvisejí s vedením firmy a hlavně, aby zbylo na výplaty pro moje spolupracovníky, bez kterých bych nebyla tam kde jsem.“

REPORTÉRKA:

„Kolik máš dnes zaměstnanců?“

DENNY:

„Je nás dohromady 15, jsou to všechno ženy, pouze jeden muž Luciano,který pracuje jako skladník. Mám respekt k mým spolupracovníkům, neoslovuji je zaměstnanci. Myslím si, že to není to správné slovo. Vždyť spolu spolupracujeme, o všem se radíme, jsme jeden tým a jeden bez druhého bychom to nezvládli. Vybíráme spolu látky, kontroluji každý steh a zahyb až do ušití a takhle je to se všemi 4 kolekcemi.“

REPORTÉRKA:

„Promiň říkala jsi 4 kolekce? Ne dvě, Letní a zimní?“

DENNY:

„Náš výrobek je takový polotovar. Například teď chystám podzimní kolekci, která musí být hotová do 15 dnů. Proto musíme připravit vzorkovou kolekci pro naše distributory. Nepracuji tak jak je většinou zvykem v tomto oboru kdy se připraví vzorková kolekce a na základě objednávek se nakoupí látka a začne se šít. Já látku nakoupím, zhotovím kolekci ještě dřív než udělám vzorkovou kolekci. Třeba udělám 5000 oděvů z toho např. 3000 jeansů. Riskuji,ale věřím střihu a modelu, že se bude líbit a bude sedět. Je to risk, ale jak se říká risk je zisk.“

REPORTÉRKA:

„Takže jestli jsem to správně pochopila nezvolila jsi si typický postup kdy se nejdříve vytvoří vzorková kolekce a na základě jejího úspěchu tz. objednávek se začne s výrobou? Je to tak?“

DENNY:

„Moje prázdniny trvají většinou jen pár dnů a končí mi 24 srpna kdy k tomuto datumu jsme již připraveni k zaslání kolekcí,které byli objednány přes naše distributory a nákupčí. Velmi důležité jsou také reklamní fotografie. Nespolupracuji s reklamní agenturou. Vlastním své fotografické studio a sama si vybírám modelky. Spolupracuji s fotografem, radíme se jak by měli fotky vypadat, aby se hodily pro katalog, Taktéž si vybírám místa kde se bude fotit.“

REPORTÉRKA:

„Používáte taky k výrobě svých produktů levnou velkovýrobu za nízkou cenu?“

DENNY:

„Ne, nikdy!  To je v našem odvětví zvykem návrhářů, kteří pracují pro levné řetězce, nemají dostatečné nápady na seberealizaci a potýkají se s obtížemi. Já se pyšním tím, že všechny moje výrobky pocházejí z Itálie, tkaniny a příze, to vše je italské. Co se týče ceny, je pořád na přijatelné úrovni.“

REPORTÉRKA:

„Viděla jsem tady v okolí, když jsem za tebou jela, několik Mini BMW Cooper s nápisy Denny Rose. Jsou to firemní vozy? Je to určitý způsob reklamy?“

DENNY:

„Darovala jsem několik automobilů mým spolupracovníkům, Byl to způsob jak jim poděkovat a odměnit je za věrnost k Denny Rose, protože oni jsou Denny Rose. Ano, nápisy na autech je jeden ze způsobů jak propagovat jméno firmy. Je pro mě velice důležité, aby jsme si všichni rozuměli, Chválím své spolupracovníky. Když je to však nutné upozorním je i na chyby, kterých se dopustí, když chtějí dosáhnout cíle... vždy se mi to podaří, Může mi to trvat třeba rok nebo dva, ale vždy to dokážu. Tuhle práci nedělám kvůli penězům. Vždy jsem si přála dělat práci, která mě baví, spolupracovat s lidmi, které mám ráda. Dnes mohu říct, že se mi to povedlo.“

REPORTÉRKA:

„Proč je pro tebe tak důležité, aby tví zaměstnanci byli spokojeni a všichni jste spolu vycházeli? Není to proto,že máš z předešlého zaměstnání špatné zkušenosti?“

DENNY:

„V mé firmě, jak už jsem řekla na začátku, nepoužívám slovo zaměstnanec ale spolupracovník, vše děláme spolu a záleží mi na tom, aby byli všichni v pohodě.“

REPORTÉRKA:

„Jak to děláš když musíš někomu něco vytknout?“

DENNY:

„Snažím se je upozornit na chyby tak, aby je opravily, ale necítili se neschopné.“ Většinou je na to upozorním formou vtipu nebo ironické poznámky, snad jen jednou jsem byla tvrdá a nepříjemná. Vždy pořádně vysvětlím spolupracovníkům jak a co má být, pak se ujistím zda to správně pochopili. Vždy jsem jim nablízku, když s něčím potřebují poradit nebo pomoci. Třeba řeknu Daniele, aby nakreslila tento typ trika, Federica si ho pak obleče, já ho také vyzkouším. Zkrátka pracujeme na všem společně, ale ony musí zachovat můj nápad. Velmi důležité je také to, že je informuji o vývoji firmy o plánech, ale třeba i o problémech. Nedávno se mi stalo,že mne Lorena objednala k jednomu specialistovy, protože věděla o mých problémech. Nebýt jí, tak bych do dneška nikam nešla. Mluvíme spolu o všem, radíme se co a jak bychom měli udělat, říkám jim: " jestli to tak půjde dál máme vyhráno!" Každým rokem jsme na vzestupu.“

REPORTÉRKA:

„Jsi plná energie,kterou rozdáváš kolem sebe,vrací se ti?“

DENNY:

„Ano, proto se necítím být unavená.“

REPORTÉRKA:

„Když se musíš rozhodnout, dáš na intuici nebo se poradíš? Díváš se na detaily nebo je pro tebe důležitý celek?“

DENNY:

„Samozřejmě, že se poradím, ale pak vše zvážím a rozhodnu se podle mé intuice. Pro mě je důležitý detail. Jistě že se dívám i na celek je však jasné, že detail dělá rozdíl a nejen v módě.“

REPORTÉRKA:

„Když chceš něčeho dosáhnout, jdeš za svým cílem i když víš, že budou problémy a nebo to raději uděláš jinak, aby ty problémy nebyly?“

DENNY:

Já jdu za svým nápadem a problémy řeším až když nastanou. Třeba se mi stalo, že jsem řekla holkám ať mi udělají tu sukni takhle a ony mi odpověděli, že s tím vyšíváním budou problémy. Řekla jsem jim: „Až to přijde budeme to řešit, zatím začněte šít tu sukni.“

REPORTÉRKA:

„Co pro tebe znamená minulost, přítomnost a budoucnost?“

DENNY:

„Přítomnost je teď, minulost je za námi a budoucnosti se bojím.“

REPORTÉRKA:

„Denny, po celou dobu rozhovoru mluvíme o Denny Rose. Jak se vlastně jmenuješ celým jménem?“

DENNY:

„Jmenuji se Daniela Malpighi, pro všechny jsem však Denny, jen Denny.“

REPORTÉRKA:

„Poslední otázka. Myslíš si,že jsi podnikatelka a že jsi měla podnikatelského ducha, se kterým jsi se dostala až tam, kde jsi teď?“

DENNY:

„Vím, že jsem měla odjakživa v sobě vnitřní sílu. Nevím jakou, ale měla.Vím,že když se ráno probudím začnu tvořit, navrhovat a budu s těmi co žijí se mnou jestli tohle je podnikání tak ano.“

Kolekce